Rarita
Držím v ruce přání k narozeninám. Před pár lety by mě takový lístek v poště nepřekvapil. Posílali jsme si je všichni navzájem. K svátkům, narozeninám, Vánocům, Velikonocům. Bez toho by svátky dřív nebyly ani svátky.
To, že pokrok i dobu chápu, ale že se prostě nemůžu vyrovnat s tím, že se z ní vytrácí slušnost, si nechávám raději pro sebe. Nerada bych se na svou adresu ještě dozvěděla, že mám tvrdé ego a že na jeho potlačení bych měla důsledně, ale důsledně pracovat.
Jenže v době internetu, mobilních telefonů, se stává pohlednice psaná rukou raritou. Pozdrav elektronickou poštou je totiž několikanásobně levnější než klasickou, a hlavně pohodlnější. Navíc můžete tentýž text použít pro všechny, kterým chcete popřát. Že takovýto pozdrav je neosobní a že z něho nemůže mít příjemce ani radost? Ale může. On je totiž rád, že si na něj někdo, v této " převratné" době, vůbec vzpomene. Mne znepokojuje více jiná věc. Když se zeptáte, proč vám dotyčný na odeslanou SMS, nebo e-mailovou zprávu, neodpovídá, dozvíte se: "Ježíši, víš, kolika lidem bych musel(a) odpovídat?" A máte to! A teď babo raď, jak jim co nejcitlivěji vysvětlit, že odpovídat na dopisy bylo odjakživa samozřejmostí a slušností? Že by docela, jako odpověď, přece stačilo "díky". Úplně jasně si ale dovedu představit, jakou odpověď na má slova bych uslyšela od svých dětí: "Je úplně jiná doba a měla bys ji už konečně pochopit!"
:
